Všichni pracujeme ve společnosti HAJDIK a.s., dříve LAKOVNA HAJDÍK s.r.o. Někteří z nás tady pracují už deset let a někteří možná teprve měsíc. Víme ale všechno o historii naší společnosti? Rozhodla jsem se na toto téma vyzpovídat našeho kapitána Filipa Hajdíka, zakladatele a zároveň předsedu představenstva.
Filipe, letos jsme oslavili 10 let HAJDIK a.s. Jak to ale všechno začalo? Kde vůbec vznikla myšlenka založit společnost LAKOVNA HAJDÍK?
Začal bych asi úplně od začátku, tedy od mého otce, Milana Hajdíka. Vyučil se a pracoval v Karose jako lakýrník autobusů. Po nějakém čase Karosu vyměnil za průmyslové lakovny. V nich prošel různými pracovními pozicemi - buďto jako lakýrník, vedoucí směn a podobně. Vždy to ale souviselo s vedením. Poslední taková pozice byla v agro podniku ve Vizovicích, kde se vyráběly míchačky.
Potom, ještě před revolucí, povolili maloživnostenské podnikání. Tak si ho zařídil, aby mohl začít lakovat pro lidi oficiálně. Po převratu ho napadlo, že by se mohl živit jako autolakýrník. Zrovna stavěli rodinný dům, ještě s pomocí dědy. Děda byl náměstek Jednoty a vždycky měl podnikatelského ducha.
Takže se dá říct, že jsi to po dědovi podědil?
Přesně. Já jsem celkově povahou spíš po dědovi než po otci, vlastně spíš úplně. Když jsem ještě chodil do školy, tak jsem k němu chodíval na brigády do Jednoty - některé z nich totiž on sám založil (ty, které byly v dědinách, Lidečku a podobně). Tam jsem ve svých 10 letech získal obchodnické a malopodnikatelské základy.
A co tedy děda tvému taťkovi poradil?
Děda mu poradil, že když už staví barák, tak ať to postaví o patro výš a ve spodním patře udělají takové garáže, kde by mohl opravovat a lakovat auta. Pak k tomu ještě tatu napadlo, že když už bude dělat tu garáž, tak by se mohla opatřit ještě odsáváním, že se z ní udělá taková polo-improvizovaná lakovací kabina. Pár roků to tedy svépomocí stavěli, potom otec podal výpověď a v tom národním podniku pokračoval v živnostenském podnikání naplno. Tak vznikla Autolakovna Hajdík.
Jak to podnikání tenkrát vlastně vypadalo?
Během té historie měl nula až tři zaměstnance nebo u něj taky pracovali na živnostenský list. Potom, když jsem chodil na gympl, přišlo takové první polo-průmyslové lakování. Lakovali třeba laminátové dílce do interiérů tramvají nebo brzdiče pro Brano Zubří, něco pro Hondu. Bylo to ale pořád malopodnikatelské, živnostenské podnikání v garáži, nemělo to nic společného s průmyslovou výrobou. Proto říkám "polo". Žádná řídící struktura, pouze jeden člověk, který se snaží práci těch třech lidí organizovat. Se všemi pozivity i neduhy. S těmi projekty totiž přišlo i více organizování, více práce, neplnily se termíny, a tak jsem mu brigádnicky pomáhal dát to nějak dohromady. Bigádnicky myslím: "Kecám do všeckého."
Tehdy se ti začala v hlavě rýsovat myšlenka o LAKOVNĚ HAJDÍK?
Ne, to ještě nebylo ono. Po gymplu jsem šel studovat do Prahy ekonomku, nechal se zaměstnat na komoditní burze u brokera, kde jsme dělali portfolia. Měl jsem štěstí, že jsem se tam dostal, čtyři z pěti majitelů totiž taky studovali Mezinárodní obchod na škole jako já a líbila se jim myšlenka získat do týmu někoho mladého. Mně z toho ale praskala hlava, protože jsem o tom nic nevěděl a musel se všechno učit. Byla to však dobrá škola. Hodně z toho, co jsem se tam naučil, jsem pak použil právě ve škole. To byla ta pozitivní stránka. Negativem ale bylo to, že mi šéfovala paní, která v té firmě nebyla za pracovní zásluhy. Já jsem těžko řiditelný člověk na to, abych poslouchal cizí rozkazy a už vůbec je neposlouchám, pokud těm věcem nevěřím, připadají mi nesmyslné, neorganizované a nevysvětlené. A to, že si někdo dokazuje na někom svoji sílu, protože má nějakou pozici, se mi prostě nelíbilo. Taky jsem pak s Pražáky měl morální rozpor, protože se tam jelo na provize a bylo jedno, která babička kvůli nim zkrachuje, hlavně že oni vydělají. Proto jsem pak dal výpověď, nebylo to nic pro mě. Vlastně jsem zjistil, že já bych nebyl dobrý zaměstnanec nikde. Tak vznikla první myšlenka založit si svoje podnikání.
Věděl jsi hned, že chceš podnikat právě v oboru lakování?
Měl jsem v hlavně dva byznys plány. Jedna varianta byla otevřít franšízový obchod se značkovým oblečením s dovozem z Veké Británie. Tenkrát to totiž ještě nebylo tak rozšířené jako dnes. Akorát jsem to měl rozjednané s lidmi, ve které jsem neměl důvěru, takže se mi do toho úplně nechtělo. Tento plán měl vlastně kořeny hlavně v tom, k čemu mě vedl děda, a to byl spíše obchod než výroba. Na druhou stranu jsem celý život výrůstal v té tatové dílně, chodil jsem tam na brigády. Nechtěl jsem si našim říkat o peníze, radši jsem si je tam vždycky vydělal. Takže jsem k té výrobě měl blízko, bavilo mě opravovat auta. Když jsem pak uvažoval, do kterého byznysu vstoupit, tak jsem se zamyslel nad obchodním případem té lakovny jako takové. Ne lakovna, ani autolakovna, ale koncept průmyslové lakovny. Lakuje se totiž skoro úplně všechno, a když jsem si udělal tržní analýzu, zjistil jsem, že ty kapacity tady prostě nejsou. Tehdy tu byla akorát firma Colorprofi, která se pro mě stala jistým vzorem. Říkal jsem si, že naše firma bude dvakrát větší a pak ještě větší!
Říkáš, že jsi udělal tržní analýzu, byznys plán. Jak to pokračovalo dál? To ti bylo 20, že?
No, tak nějak. Byl jsem ve druhém ročníku na VŠE. Udělal jsem první rozpočet. Věděl jsem, že potřebujeme koupit nějakou halu, postavit nějaké technologie, najít lidi a rozjet to. Na to jsem samozřejmě potřeboval peníze. Můj první rozpočet byl tenkrát myslím na 7 mil. Kč. Byl jsem student, co dal výpověď a nic vlastně neměl. Takže když jsem v těch devatenácti nebo dvaceti přišel do banky žádat o úvěr, byla to hrozná legrace. Obešel jsem asi sedm bank. Některé mě vyhodily rovnou, některé něco naslibovaly a vyhodily mě až potom. Protože jsem ale houževnatý, nevzdával jsem to.
Nakonec jsi vymyslel ještě něco jiného?
Věděl jsem, že bych mohl získat dotace, ale ty byly pro novou s.r.o. bez historie nedosažitelné. Požádal jsem tehdy tatu o dvě věci. Za prvé, jestli by mi pomohl takovou firmu s jeho know-how a praktickými zkušenostmi s lakování rozjet, protože já jsem nikdy nic bez jeho pomoci nelakoval. Druhá věc byla právě historie jeho firmy, která by byla dobrým základem jak pro banky, tak pro dotace. On mi tehdy řekl, že mi pomůže, i když jsem do přesvědčování musel zapojit maminku. Do žádného velkého podnikání se mu ale nechtělo. Viděl v tom to riziko, a hlavně ten jeho zavedený systém pro něj byl dostatečný. Nakonec však byla založena tato nová firma, která sice historicky nevázala na oblast lakování, akorát už to nebylo v režimu lakovna, ale průmyslová lakovna.
Takže takto to začalo! Jak ti šla spolupráce s taťkou?
Otec mi při rozjezdu moc pomohl, hlavně s novými projekty. Taky byl mou velkou psychickou podporou, protože po dvou letech přišla ta slavná krize...
Pokračování příště. :-)